OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ako iste viete, posledné roky neponúkla doomová scéna žiadne nové a výraznejšie prekvapenia. Väčšina notoricky známych veličín ako ANATHEMA, TIAMAT, či nebodaj PARADISE LOST unikla vlastným vývojom zo slepej uličky znamenajúcej neustále sa opakovanie a jemné vylepšovanie starých postupov, kde po svojho času odvážnom percentuálnom úlete zamrzli MY DYING BRIDE. Ortodoxné funeral doomové zoskupenia neustále zotrvávajú v povedomí menších špecializovaných skupín poslucháčov a tiež nevynikajú inováciami stagnujúceho štýlu.
„Death on the horizon, consciousness asleep, the soul is unprepared, fear runs deep...“
Kde to momentálne žije a vždy sa odlišovalo od diania v Európe je US scéna. Nemyslím teraz ťažkých atmosférikov MORGION, ale kapely točiace sa okolo tzv. stoner-doomovej scény, navracajúce sa k pôvodnej esencii starého doom metalového hrmenia v podobe vylúčenia moderných romantizujúcich klávesových výdobytkov, smerom k elementárnej čistote tradičných nástrojov gitara, basa, bicie. Máloktoré však ponúkajú viac než monotónnu hlučnú muziku určenú konzumentom zelenej buriny.
„Ride out of the desert, to do battle with the mind. Afraid of what I’ll find...“
Po nedávnom mojom osobnom objavení ISIS, rozvíjajúcich odkaz NEUROSIS, coreovej scény, síce používajúcich aj klávesy (ale stavajúcich predovšetkým na gitarách) je určite prekvapením tretí album trojice oregonských fešákov YOB, kombinujúcich príjemné psychedelické retro elementy s ťažkými kozmickými atmosférami zakliesnenými v dlhočizných kompozíciách. Na prvý pohľad odstrašujúce dĺžky skladieb (1x 6 minút, 2x cez desiatku a jedna takmer polhodinová vec) však obsahujú zaujímavé momenty, premyslenú a patrične gradovanú štruktúru. Na spestrenie neváhajú vytiahnuť ani početné efekty a skreslenia (najmä občasné žblnkanie, po ktorom si chvíľu budete lámať hlavu, či je súčasťou nahrávky alebo vašou halucináciou), takže ani nepríde na um, že tak hutný zvuk produkuje len trojica muzikantov. Na približné popísanie muziky si už pomôžte vlastnou predstavivosťou – vezmite hypnotizujúcu rytmiku a efekty starých NEUROSIS („Through Silver In Blood“) so špinavým mohutným zvukom VOIVOD z čias albumu „Phobos“.
„Can no longer stand the pain. Life and death both chains. Try to climb the human walls, tear them down and see what remains...“
Hoci YOB skôr než z objavovania nových zákutí čerpajú z kombinácie tradičných vplyvov, „The Illusion Of Motion“ patrí medzi skutočne zaujímavé albumy. Označenie za doom metal je predsa len trochu zavádzajúce a nejeden európsky melancholik si spáli uši. Zato ak máte radi tvrdú, bezútešnú muziku bez ušiam prvoplánovito páčivých zjemnení a neváhate venovať hlbšiemu ponoru do albumov ako tento trochu viac času, stačí len riadne vytočiť hlasitosť a zatvoriť oči.
„I will awake the sleeper within...“
Ak máte radi tvrdú, bezútešnú muziku bez ušiam prvoplánovito páčivých zjemnení a neváhate venovať hlbšiemu ponoru do albumov ako tento trochu viac času, stačí len riadne vytočiť hlasitosť a zatvoriť oči.
8 / 10
Mike S.
- gitara, spev
Isamu Sato
- basgitara
Travis Foster
- bicie
1. Ball Of Molten Lead
2. Exorcism Of The Host
3. Doom #2
4. The Illusion Of Motion
Our Raw Heart (2018)
Clearing The Path To Ascend (2014)
Atma (2011)
The Great Cessation (2009)
The Unreal Never Lived (2005)
The Illusion Of Motion (2004)
Catharsis (2003)
Elaborations Of Carbon (2001)
Datum vydání: Úterý, 19. října 2004
Vydavatel: Metal Blade
Stopáž: 56:30
Produkce: Jeff Olsen
Studio: Dogwood Studios, Eugene, Oregon
Ťažko niečo dodávať k Martinovej vyčerpávajúcej recenzii.
Snáď len toľko, že v prípade YOB naozaj nejde o lásku na prvé počutie. Je to muzika pre doomových fajnšmekrov, ktorí už z tohto žánru majú čo-to napočúvané.
A tiež pre tých, ktorým sa zdajú byť anglickí psychopati ELECTRIC WIZARD až príliš veľkým úletom.
Nádhera... Ball of Molten Lead je naprosto nádherná věc
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.